Nazval bys to životním stylem?

Před nedávnem jsem zaregistroval facebookový post Kolektivu pro zvířata Brno. Drsné, kratičké video ukazuje, jak prasata, zvířata stejně inteligentní jako psi, trpí narvaná tělo na tělo v ohradě nějakého masozemědělce. Pod tím příspěvkem byla neméně drsná diskuse, ve které se mísily projevy soucitu, hrůzy a odporu s cynickými komentáři, vtípky a pokusy o racionalizaciZnovu jsem se dnes na tuto diskuzi podíval. Obsahuje kolem 630 příspěvků v široké škále reakcí. Tahle videa dokážou opravdu lidi nadzvednout!
 
-----------------
 
Jeden z přispívajících mne zaujal tím, že se vymezoval vůči trápení zvířat ve velkochovech a současně psal, že se v žádném případě nehodlá vzdát masa. Také naznačoval, že vegetariáni a vegani jsou nekonzistentní, krmí své psy a kočky masem a vlastně je to jen pozérství, které nemá žádný dopad na realitu velkochovů. Ale jeho otázky mi přišly opravdové a v diskusi se držel, i když na ně nedostával odpovědi – alespoň ne takové, jaké by si představoval
 
Přesto jsem to zkusil a začal s ním komunikovat. Po pár komentářích a zbytečném jiskření emocí jsem se rozhodl mu odpověďět obsáhleji:
                        
Drahý Pavle – ptáš se proč... Především ti chci poděkovat, že jsi neodešel z diskuse, i když čtu, že jsi měl chuť s tím praštit. Bohužel je typickým rysem takových facebookových diskusí, že si lidi jednak nezáměrně nerozumí, jednak používají tvrdší argumentaci, než by použili v reálu. Pokud se něčeho z toho dopouštím, omluv mě prosím. Taky bývám sarkastický. Zkusím nebýt.
 
 
Píšeš o vegetariánství nebo veganství jako o životním stylu. A nemáš nám to za zlé. Nelíbí se ti podmínky, v jakých se zvířata chovají, ani jejich převážení. Ale myslíš si, že tím, že přestaneš jist maso, se to nezmění.
Já velice dobře vím, že když se v libovolném masokombinátě dozví, že Klásek už dvacet let nejí maso, tak nepraští noži a ocílkami o zem a neřeknou, že to tady balí, že končí a jdou pěstovat zelí a nekonečnou lásku ke zvířatům. Já to dělám kvůli svému svědomí. Zároveň taky vím, že pokud nás to tak bude dělat dostatečné množství, tak masokombináty skončí. Asi tak, jako skončili výrobci psacích strojů. Psací stroje už nikdo nekupuje. Nahradilo je něco jiného. Jasně, že to nebude za pět let. Jenže když s tím nezačnu teď, tak to nebude nikdy. Takže ano, když se ptáš, tak veganstvím je možné něco změnit. V Evropě byly revidovány podmínky klecových chovů. Někde byly už ukončeny. To mi nestačí, doufám, že je zakážou úplně. U nás byly zakázány kožešinové farmy. Všechno díky stoupajícímu počtu lidí, kteří si něco uvědomili a rozhodli se, že budou podporovat změnu. V Německu nejí maso téměř 10 % lidí.
 
Já nechodím po bytech, nezvoním na zvonky a neptám se lidí, jestli ví, která kniha je na světě nejdůležitější. Nejagresivnější propagací veganství, co jsem kdy dělal, bylo, že jsem chodil před Vánoci po náměstí a nabízel lidem papír s bezmasými recepty. A taky jsem stál na ulici s notebookem, na kterém se přehrávalo video natočené v živočišné velkovýrobě.
 
Veganství bych neříkal životní styl. Pro mě je to něco, co je potřeba udělat. Jsou věci, které je potřeba udělat, ale já je udělat nemůžu. Tuto věc udělat můžu – být vegan. Nemám se jak vymluvit. Když uvidím na ulici člověka, který upadl do bezvědomí, zavolám mu sanitku. Je to potřeba udělat. Nazval bys to životním stylem?
 
Píšeš že „vás“ napadáme, kvůli závislosti. Tak tedy, tebe konkrétně ne. Tohle jsou stránky, kam jsi vůbec nemusel chodit. Ale ano, myslíme si, že jezení masa a zvířecích produktů je megaprůser (jeden z megaprůserů) a že nyní je vhodná doba začít s tím něco dělat. Ale nikdo nešel k tobě domů a neřekl ti:Ty, Pavle, ty seš pěknej gauner, že jíš to maso.“
Nelíbí se ti moje předchozí přirovnání k alkoholikovi. To přirovnání samozřejmě kulhá, jako všechna přirovnání. Ale já o závislostech něco vím, studoval jsem je, a to nejen teoreticky. Je to i část mé práce. I u sebe dokážu vidět svoje závislosti a svoje sklony nebo se o to alespoň snažím.
 
My lidi jsme velmi flexibilní. Proto jsme evolučně tak úspěšní. Dokážeme se živit kdečím, ale taky si dokážeme vybírat a být efektivní. Takže v rámci efektivity preferujeme jídla, která jsou mimo jiné buďto sladká (například cukr – je to rychlá energie), nebo tučná, a to o určité velikosti molekul tuku (jazykové buňky to dokážou rozeznat – tuk je koncentrovaná energie, i když pomalá). Je to prostě efektivní. Tuto závislost na tukových molekulách určité velikosti mám skoro pořád stejnou, jenom jsem přešel na ořechy.
Taky si naše mysl přesně pamatuje, co nám naposledy efektivně dodalo energii a jak to vypadalo a vonělo. A to potom sháníme, na to máme chuť a na tom býváme i závislí – protože vzhledem k omezenému množství jídla během většiny lidské historie nemáme vestavěné pojistky proti přejídání.
 
Přesto naše mysl dokáže korigovat, co jíme. Například se oba asi shodneme, že tučné a sladké ořechy jsou moc dobré. Asi se taky oba shodneme, že kus lidské svaloviny způsobí, že se nám zvedne žaludek. Tohle prostě závisí na nastavení naší mysli a ty a já to máme jinak. Pro tebe je zvířecí tělo zdroj energie. Pro mne je to kus mého bližního. Neměl jsem to tak vždy, ale posledních víc jak dvacet let to tak mám. Kus vepřového masa na pultě je pro mne skoro stejně děsivý zážitek jako kus lidského masa na pultě. Omlouvám se, že jsem tak upřímný. 
 
Ptáš se, čím krmíte své domácí mazlíčky? Tak to rozhodně není žádné tajemství. Někteří vegetariáni a vegani je prostě krmí masem. Protože jsou to šelmy a nemají samy tu (stejnou) možnost volby jako my. Potom, před relativně nedávnou dobou, se přišlo na to, že i psi a kočky dokážou žít na čistě rostlinné stravě, pokud je doplněna nějakými vitamíny.
Takže se začaly prodávat veganské granule. Mám kamarádku, která takto krmí své kočky už celé roky a jsou v pohodě. Samozřejmě, protože jsou to predátoři, nejspíš si někde i něco uloví. Ale co vím, tak tyto konkrétní kočky dávají před lovem venku přednost rafinovaným psychologickým manipulacím směřujícím k plné misce. Plné misce rostlinné stravy. Je to pro ně pohodlnější. 
 
Předesílám, že se nehodlám s nikým hádat, jestli je to přirozené. Přirozené totiž není skoro nic, včetně chovu koček a psaní na klávesnici.
 
Prostě si myslím, že jako lidi jsme schopni přestat dělat jednu věc, která se ukázala jako nesmyslná, a začít dělat jinou, která dává smysl. Pokud by tomu tak nebylo, dodnes bychom seděli na stromech v africké savaně a slézali, jenom když by kolem nebyl žádný lev nebo hyena. Jsme schopní změny! Jsme schopní kritického myšlení! Jsme schopní prohlédnout triky své mysli, která nám říká:Neriskuj, vždycky se to tak dělalo, co na to řeknou sousedi, kdo moc vyčnívá, ten na to doplatí...“ 
 
Být veganem není nic moc extra zábavného ani oblíbeného. Část lidí si myslí, že jsi magor. Jiní si myslí, že brzo umřeš nebo to vzdáš, až ti dají pod nos řízek. Část lidí, když jim řekneš, že nejíš maso, tak po tobě okamžitě vystartují, že jimi opovrhuješ, protože oni maso jí a co že si to dovoluješ. Kdyby ti tohle vadilo, nechtěj být vegan. Na druhou stranu, protože dnes spousta lidí má nějakou úroveň vzdělanosti, tak se ve své sociální bublině s tímhle už skoro nesetkávám. Lidi už ví, že nejsem ani magor, ani že neumřu, ani že to za týden nevzdám.
 
Doufám že jsem odpověděl dost zevrubně na tvoje otázky. Přeju pěkný den.
 
Tohle není samozřejmě kompletní odpověď na všechny mylné domněnky a interpretace ohledně veganství. Je to jen konkrétní reakce na několik otázek. Je těžké komunikovat písemně v reálném čase, protože nemůžu vidět reakce člověka, se kterým si píšu. Zároveň nemám čas precizně a obsáhle formulovat všechny myšlenky tak, jako bych psal dopis nebo článek. Myslím si ale, že když už se pohybujeme v diskusích s ostřejší výměnou názorů, vždy bychom se měli udržovat při vědomí, že na druhé straně je člověk, o kterém celkem nic nevíme. Z dané konverzace se to ani nemáme moc šancí dozvědět. Samozřejmě se pokouším si představit, komu odpovídám. Ale zároveň si udržovat mysl ve stavu mysli „nevím“ – abych nejel podle nějakého svého konceptu, nejspíš mylného. Moje pravidla zní: přiznávat pravdu, psát pravdu a zároveň se snažit toho druhého neurážet, protože jako vegani jsme v paradoxní situaci. Snažíme se ukončit ubližování zvířatům a přírodě do té míry, do jaké to jako jednotlivci dokážeme. Je to srdeční záležitost (neřeším tu vegany ze zdravotních důvodů – to nejsou vegani, ale pouze lidé na rostlinné stravě, myslím, že definice vegana už sama o sobě říká, že se vědomě snaží snižovat utrpení zvířat. Takže člověk, co „to jenom nejí“, jím být ani nemůže).
 
Víme, že to je možné. A současně naši přátelé, příbuzní, někdy partneři, děti a vůbec drtivá většina lidí kolem nás tohle s námi nesdílí, i když, jak víme, by mohli. To bolí, ale zároveň i oni jsou cítícími bytostmi, nechceme a nemůžeme se stát jejich nepřáteli. Není jednoduché a lehké tohle ustát. Naštěstí na to nejsme sami.
 
(Text je oproti originální diskusi stylisticky upravený a mírně doplněný.)

Vytisknout